Žiju život svobodně, otevřeně a uvolněně. Nebojím se komunikovat s lidmi a mám mnohem zdravější sebevědomí než kdy dříve.

Když se mě cizinec zeptá na ulici na cestu nebo na dobrou restauraci, nepanikařím. Také mohu poslouchat svou oblíbenou hudbu a zároveň rozumět, čemu se to do rytmu vlastně pohupuju a s čím souzním. Na cestách se umím zeptat lidí na věci, které vidím a vnímám kolem sebe. Můžu se dozvědět víc informací o tématech, která mě zajímají, a to z různých cizojazyčných zdrojů.

Je mnoho stránek, ve kterých se mi život zkvalitnil. A pořád se zkvalitňuje. A hlavní je to, že si žití konečně vědomě užívám.

Vždy to takhle ale nebylo.

Také jsem se snažila zdrhnout, když mě někdo oslovil v cizím jazyce a také jsem nerozuměla vtipům v seriálech, kterým se všichni kolem mě smáli (a dodnes často nerozumím všemu). Jak je to ale možné, když jsem prošla celým státním vzdělávacím systémem, který do mě „tlačil“ němčinu i angličtinu už od útlého dětství?

V podstatě už během vzdělávacího procesu mě začaly napadat všelijaké otázky. Ptala jsem se sama sebe, proč mě ten učitel neopravuje vždy, když udělám chybu? Vyslovuju to správně? Když jsem se naučila novou gramatiku, kterou jsme potom používali pořád – jak jsem do té doby mohla bez této znalosti komunikovat? Proč vidím vždy jen kousek před sebe a slepě následuju učitele?

K tomu jsem se časem začala dívat kolem sebe. Poslouchala jsem kamarády i známé, kteří třeba chtěli pomoct s učením angličtiny a kteří mi říkali své pocity a zkušenosti, nebo občas prostě jenom přišla řeč na cizí jazyky.

Také se vám stalo, že vás na ulici oslovil nějaký cizinec a zeptal se na cestu nebo na doporučení nějaké místní restaurace? Také jste dělali, že nerozumíte nebo jste rychle ukončili hovor tím, že nejste místní? Nešli jste radši v cizině do restaurace, kde neměli obrázky jídel, protože jste se báli, že se nedomluvíte? Čekali jste, až s vámi na dovolenou nebo na výlet bude moci jet ten kamarád, který umí aspoň trochu anglicky? Radši jste nikdy nikde nic neřekli, protože jste se styděli za svou výslovnost? Odstěhoval se vám blízký příbuzný do zahraničí a nerozumíte svým vnoučatům?

Tyto a spoustu dalších situací řeší hodně lidí. A popravdě i já se skvělými známkami jsem se nemohla vykoktat při pokusu o odpověď turistovi ve svém městě (když jsem se náhodou odvážila nějak zareagovat).

Paradoxem přitom je, že se společnost snaží podporovat rozvoj jazyků jak na školách, tak v zaměstnání a zároveň vyžaduje znalost cizího jazyka na všech možných pozicích.

Proč mají přesto lidé zábrany jazyk používat? Nebo proč jim to prostě nejde? Jak je tohle možné, když se valná většina lidí učila a učí nějaký jazyk (teď už hlavně angličtinu) celou školní docházku? Jak to, že se velká část lidí neumí domluvit? Proč? Proč je pořád tolik falešných začátečníků a pořád začínáme znova a znova a pořád to neleze do hlavy.

Proč to tak tedy je?

Čím víc jsem se vzdělávala, koukala se kolem sebe a poslouchala lidi, tím víc jsem chtěla najít nějaký způsob, jak sobě i ostatním pomoci. Jak se konečně učit tak, aby to bylo efektivní a příjemné. Vždyť to přeci nemůže být tak těžké.

Jazyky mě vždy bavily, a naštěstí mě rodiče podporovali v jejich studiu. Proto jsem začala už v podstatě ve školce, pokračovala na základní škole, na střední i na univerzitě. Několikrát jsem také absolvovala jazykové kurzy v zahraničí a po škole jsem přijala i nabídku jet na dva roky do Austrálie. Měla jsem tedy pro své bádání z čeho čerpat.

Potkávala jsem navíc všelijaké lidi s různými osobnostmi a přístupy k učení. Ti často měli jeden společný problém – neuměli se vyjádřit. Neuměli využívat své znalosti jazyka ke komunikaci, což je vlastně základní důvod, proč se jazyk učíme.

Nakonec mi vlastně z toho, co jsem od roku 2012 zjistila, vyšlo, že obecně princip učení se a celkový přístup k jazyku je velmi podobný jak na nižších úrovních znalosti jazyka, tak i na těch vyšších.

Znalost strategií a svých předností, neboli „jak na to“, zároveň s motivací, neboli „proč bych to měl dělat“, je základní kombinace pro úspěšné zlepšování se v čemkoli. A věřte mi, že na těch vyšších úrovních, kde už postup není vidět a cítit tolik jako na začátku, je motivace a přístup k učení velmi zásadní. Žene vás „to“ dál a těší vás „to“.

Zkrátka máte mnohem menší šanci přestat i v horších obdobích, kdy třeba nemáte na nic čas a energii.

A právě ta motivace mi nakonec vyšla jako nejzásadnější prvek. Proč bych se měla k učení „dokopávat“? Proč by to nemohlo jít samo? Proč by mi to nemohlo dělat radost? Vždyť to dělám pro sebe, abych se měla lépe. Mělo by mi to způsobovat příjemné pocity.

Proto jděte za tím, co vás těší.

Pomáhám ostatním tak, že vypracovávám (ano, je to v neustálém procesu vytváření a zlepšování – zkrátka předpřítomný průběhový čas) způsoby, jak se naučit učit se a jak to udělat, aby byl tento proces příjemný. O to totiž jde především.

Používám k tomu všelijaké materiály a způsoby učení a učení se. A to proto, že potřebujete zjistit, kdo jste, co vám vyhovuje a při čem se cítíte nejlépe. Pro zlepšování se je nezbytné poznat nejdřív sebe, pochopit své možnosti a dary a naučit se je používat a rozvíjet. A to jde experimentováním s metodami, prozkoumáváním sebe a vnímáním svých pocitů a svého postupu.

Když se znáte a víte, co vám jde a co vám dělá radost, je jednoduché se učit. A zároveň je mnohem snazší se k učení vracet po obdobích, kdy „to“ prostě nejde (a věřte mi – každý má taková období).

Poznejte sebe – zjistěte, co vás těší – objevte svůj způsob učení se – učte se jednoduše.